THE CURE - Songs Of A Lost World
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Švédové THE HIVES byli vždy zárukou výtečné koncertní zábavy a ne jinak tomu bylo i minulý nedělní večer v pražském Roxy, kam přijeli hlavně kvůli propagaci skladeb ze své poslední řadovky „Black And White Album“ (2007). Očekával jsem strhující performanci a po strop zaplněný barák, což se nakonec bezezbytku vyplnilo. Předpoklad přímočaré show, kdy bude dobře naladěná kapela mastit jeden krátký flák za druhým a pauzy mezi songy bude Pelle Almqvist neustále opepřovat svými typickými průpovídkami, byl tedy správný. Nejdřív však došlo na předkapelu, kterou byli punkoví HENRY FIAT´S OPEN SORE, původem rovněž ze Švédska. Kvartet muzikantů oděných ve společenských oblecích a zároveň schovávajících své tváře pod kuklami nepředvedl nic světoborného. Celkem obyčejný rychlý punk-rock prosvištěl klubem, aniž bych měl důvod se nad některou z písní pozastavit. V tomto případě předkapela skutečně plnila úlohu výhradně zahřívací a tak sotva Roxy doznalo své maximální zaplněnosti, HENRY FIAT´S OPEN SORE zamávali a odběhli po půlhodině zpět do šatny.
Asi po dvacetiminutové pauze, za zvuků intra „A Stroll Through Hive Manor Corridors“, naběhly hlavní hvězdy na pódium. A již první skladba „Hey Little World“ naznačila, že se bude hrát převážně z poslední vynikající řadovky. To ovšem neznamenalo, že se bude zapomínat na starší materiál, protože nakonec zaznělo to nejdůležitější z desetileté kariéry THE HIVES. Nechyběly tedy hity jako „Main Offender“ a „Hate To Say I Told You So“ (obě z druhé desky „Veni Vidi Vicious“ 2000), ani elektro výboje „Walk Idiot Walk“, „A Little More For Little You“ nebo „Diabolic Scheme“ (všechny z trochu experimentálnější trojky „Tyrannosaurus Hives“ 2004). Publikum očekávalo svižnou show, plnou melodických punk-rockových skladeb, ve kterých nebude prostor pro nějaké instrumentální „ojebávky“ a tu v každém případě dostalo. Síla THE HIVES vězí v osobě Pelle Almqvista - sympatického rošťáka za mikrofonem, který ostatně jako vždy oplýval bezprostředností a vtipem. Almqvist si omotal české fanoušky kolem prstu, a to již během několika prvních písní. Jeho komunikace s publikem a přitroublá paňácovská gesta dokázaly s naprostou přirozeností a bez větších problémů navodit výbornou náladu a doslova ovládnout prostor klubu. A když mu k tomu za zády sekundovala parta úhledně nastrojených voříšků, díky nacvičeným postojům zdatně předstírajících vlastní vážnost, bylo hned o zábavu postaráno. Musím říci, že jen málo souborů se v současnosti vyznačuje koncerty nabízejícími takto vyvážený zážitek, kde v naprosté rovnováze koexistují složky hudební, herecké i stylistické.
Z nového alba, které tvořilo páteř koncertního setu, nakonec zazněly songy jako „Won´t Be Long“, která mě zde hodně připomněla starou tvorbu punkového dědy Iggyho Popa, svižné výplachy „You Got It All…Wrong“, „Try It Again“ a „Well All Right“, ve kterých Almqvist vyl jako na lesy a nebo výborný pilotní singl „Tick Tick Boom“, obohacený o vytleskávanou pasáž, ve které měla kapela zase trochu více prostoru k exhibování. Celý koncert nakonec trval zhruba sedmdesát minut, což v případě THE HIVES znamená nějakých dvacet skladeb. Možná by se to někomu mohlo zdát jako krátké představení, ale věřte, že při takovém množství energie, kterou kapela vypustila mezi diváky, to bylo tak akorát. Závěrem můžu říci, že jsem viděl další perfektní rockový koncert od přední světové kapely současnosti a ještě stihl vlak ve 22:15 hod. Co víc jsem si mohl přát než opouštět „tu velkou nebezpečnou Prahu“ bez újmy na zdraví?
Fotografie: earthpatrolmedia
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.
Čistý death/doom. Špinavý, jeskynním marastem až po krk nasáklý. Ale také spíše jednoduchý, držící se jako klíště žánrových standardů bez nejmenší ochoty alespoň základně experimentovat. Co mu však nechybí, je tolik potřebná neotesanost a hrubozrnnost.
Nejvíce přístupná deska GAEREA. Portugalci sice stále preferují rychlá tempa, ale materiál zároveň různě zahlazují, kudrnatí a zjemňují. A vesele do něj integrují jeden post-metalový prvek za druhým. Black metal pro masy, nicméně velmi pěkně složený.
(Raw) blackmetalový projekt z pokojíčku se vším všudy. Tentokrát za materiálem stojí osoba pohlaví něžného. Slyším za tím trochu SATANIC WARMASTER, SARGEIST, ORDER OF NOSFERAT a nebo také WINTER LANTERN. Jednoduchá, leč dobře poslouchatelná deska.
Debutové album hardcore kapely, která je složena ze členů ve svém žánru vyhlášených švédských skupin OUTLAST a VICTIMS. Dvacet minut nekompromisního nátěru brousícího až do oblasti crustu.